Od hudby přes úvahy o umění k Životu vůbec... na Blog.cz

byť to vypadá, že nic v rámci tohoto blogu nedělám, vznikají asi 3 důležité texty, které se sem postupně dostanou. :-) Zatím přikladám alespoň pozvánku na přednášku Václava Cílka :-).

Ještě třeba podotknout, že je to jeden z těch lidí z našeho českého prostředí, kterým můžeme říkat "renesanční", a už proto si myslím, že vše od něj je inspirující - nevnímá věci izolovaně. :-)

Paradigma se týká minimálně celé západní civilizace a je paradoxně založeno, podobně jako "středověké" paradigma, na (slepé) víře ve všechny základní "poznatky"jeho tvůrců - pro každé paradigma, byť "vědecké", je totiž klíčová VÍRA v jeho základní dogmata. Stejně jako církevní elita, tak i stoupenci newtonsko-karteziánského pohledu na svět nejprve museli vytyčit, co je "povoleno" a co "zákázáno". Důkazem toho, že to takto funguje, je prostý fakt, že jakmile se dané paradigma ustálí, po dobu jeho vrcholu málokoho napadne pokládat si otázky, které jsou přece "zcela absurdní", protože nejsou známy jinak než jako ty "zakázané", díky čemuž většina lidí nemá o existenci těchto otázek ani ponětí a nebo se stydí za to, že jim vůbec přišly na mysl. Proč to nazývám prostým faktem? Protože tato fáze je všem z nás velmi dobře známa, jelikož jsme se do ní narodili - tedy do už plně rozběhnutého paradigmatu, jehož motto by šlo možná vyjádřit slovy: "žádné pochybnosti, máme vědu".

Thomas Kuhn však vytyčil jednotlivé fáze paradigmatu takto:

1) perioda před vznikem paradigmatu (chaos a soutěž mezi starým a novým paradigmatem)

2) perioda normálního fungování vědy (představy o světě jsou považovány za objektivní realitu a nikdo to nezpochybňuje, popř. se zařizuje, aby takoví lidé byli umlčováni)

3) perioda abnormální vědy (počínající chaos, anomálie jsou považovány za výsledky chybného výzkumu; vzrůstá nejistota, která ústí v intenzivní hledání - někteří vědci se obrací k filozofii)

Mezi fází 3 a 1 existuje jakýsi přechod, pro který je charakteristický silný odpor staré školy, což jen posiluje vědeckou revoluci, jelikož se ukazuje, že staré paradigma již nefunguje, nestačí - je zkrátka nadále neudržitelné.

Je Vám určitě jasné, kam tím vším mířím - stačí si nakonec dohledat reakce staré školy na švýcarský objev s neutrinami a jeho následné popření. Měli bychom si uvědomit, že tito lidé vystudovali staré teorie a nemají pružné uvažování. Chápejme, že oni (pod)vědomě cítí nejen ohrožení jejich přesvědčení, ale tím i přímo jejich celého života! Mnozí tak nové paradigma za tohoto života nepřijmou za své, ačkoli věda má být otevřená všemu! Neměli bychom jim to ale zazlívat; je to jejich úděl.

Pojďme se krátce podívat do historie, která někdy umí být dobrým vodítkem. Přijímali jsme na povel za svá přesvědčení Aristotela, Newtona, Descarta, Koperníka, Galilea… a přestože už se dnes nevedou spory o tom, zda je Země placatá či kulatá, cítíme, že jsme opět svědky rozpadu jednoho paradigmatu a prosazování se toho nového - ten už nám ale nikdo nevnucuje, což je novinka. Přichází již delší dobu hezky po špičkách. I tak se asi nevyhneme konfliktům, jak už jsem naznačoval a je to v tomto směru zcela přirozené.

Stávající, byť slábnoucí, paradigma se zrodilo de facto v půlce 17. století a bylo samozřejmě revoluční a plnilo dobře funkci překonání toho starého a posunutí se někam výš (a nebylo určitě také úplně jednoduché jej ve své době prosadit). I tomuto paradigmatu však již dochází dech. Ukazuje se totiž, že newtonsko-karteziánský pohled na svět byl také založen na mylných představách. Základní taková představa je vesmír fungující jako matematicky předvídatelný stroj. Byl považován za pevný, jelikož atomy byly považovány za pevné, dále nedělitelné částice, které dle tohoto pojetí byly pasivní a neměnné. Prostor byl definován jako trojrozměrný, absolutní, neměnný a rovněž v jistém smyslu pasivní. Čas byl definován jako lineární a měl plynout rovnoměrně stále někam dopředu…

Může se zdát, že Isaac Newton popíral jakoukoli metafyziku, ačkoli byl hluboce věřící člověk (a pravděpodobně člen tajného společenství). Je zajímavé, že právě z jeho myšlenek začala klíčit moderní věda. Pojem Boha jako takový nebyl samozřejmě v začátcích ještě úplně popřen; předpokládalo se ještě stále, že za tím vším stojí nějaký Tvůrce, měl se však nacházet někde v dáli a svůj dokonalý stroj odtud pouze sledovat. Tato představa se ocitala postupně čím dál více kdesi v pozadí, jelikož přestala fungovat a tak došlo pravděpodobně k oné fatální chybě - nefungovala jedna představa, co se týče přesahu za tím vším, a proto vyloučili rovnou všechny možnosti, ať je to jednodušší - pojem "reálné" se tak postupně zúžil jen na to "smysly zachytitelné" a "vědecky ověřitelné".

Nyní se však naštěstí do popředí vrací právě otázka po smyslu vesmíru a bytí na Zemi. Přibývají anomálie. Možná proto, že tyto otázky byly násilím potlačovány vědeckou elitou v určité fázi vývoje lidského vědomí, vynořují se po pár staletích zákonitě s o to větší intenzitou, za což vděčíme mimo jiné paradoxně právě vědě - konkrétně kvantové fyzice.

Fyzika byla vůbec prvním vědním oborem, kde se začalo ukazovat, že staré paradigma se hroutí - v podstatě všechny základní postuláty newtonsko-karteziánského paradigmatu popřela už Einsteinova teorie relativity spolu s kvantovou teorií, a nejen to, ale o tom podrobněji až příště…

Z historie lze vyvodit jedna zajímavá věc. Pokud by si historici byli vědomi její závažnosti, asi by včas tyto souvislosti odstranili. :-) Jde mi zhruba o tohle - jak je možné, že vědci, umělci, ale i tzv. "obyčejní lidé" z různých konců světa měli hodněkrát velmi podobné nápady ve velmi podobnou dobu? Něco takového se nám stalo před týdnem s Fáďosem a jsem rád, že se k nám přidal Petr Hynek. :-)

Bližší informace najdete přímo na stránkách našeho společného projektu, přičemž je třeba doplnit, že naše soukromé blogy (jako tento) pokračují samozřejmě dále. Na SNE nenajdete osobnější věci, které publikujeme na svých soukromých blozích. Najdete tam informační centrum, které zahrnuje kopírování těch našich "lepších" příspěvků z blogů. Tím pádem jsme dali vzniknout něčemu novému a zároveň jsme trošku zvýšili hodnotu svých blogů. :-)

Velikonoce jsou na jednu stranu největší svátek křesťanů. Z tohoto hlediska jde především o oslavu zmrtvýchvstání Ježíše Krista (ve slovenštině je to v názvu svátku cítit více - Veľká noc). Stojí také za zmínku, že Ježíš není první mesianistickou postavou s takovým osudem - podobný příběh najdeme takměř ve všech tradicích světa! Jenže je poslední, tedy "nejaktuálnější", jestli mi rozumíte. Měli bychom si tuto postavu každopádně odnáboženštit (náboženství stejně nespojuje, jen rozděluje), protože třeba jen tak můžeme procítit její opravdovou hloubku. Co to tedy může být, ta oslava Ježíšova zmrtvýchvstání? Období, kdy bychom měli obzvlášť vnitřně procítit, že nezačínáme a nekončíme jen tady na Zemi? Já se od jisté doby přikláním totiž k tomu, že Ježíš lidem neukazoval, jak je výjímečný, ale jaký netušený potenciál v sobě nesou všichni lidé. (V co se však zvrhnou oslavy katolicky laděných jedinců?.. To si každý může domyslet sám.)

Na druhou stranu máme spoustu krásných barevných lidových zvyků, jejichž kořeny sahají až do "pohanských" dob - i před Kristem byly samozřejmě "oslavy jara", nyní se jen tyto dvě tendence slučují v jednu a neumíme si to představit jinak. Narážel jsem na toto už u Vánoc; tedy jakým způsobem se rané křesťanství adaptovalo - přizpůsobováním se rytmům a zvykům "pohanským", aby si lidé snáze zvykli. Je zajímavé, že ta "pohanská" a "křesťanská" tradice se někdy třeba i nevědomky propojuje - například málokdo z nás by řekl, že zajíc je také symbolem Krista... ale o tom už dost.

Velikonoce jsou obdobím, kdy se dostává do kolektivního povědomí pocit, že už opravdu přišlo jaro. Byť teploty v těchto dnech už zase skočily níž, pokračuje rozkvět. Vše najednou vzkvétá a zvířata chystají další generaci, takže je ve vzduchu cítit vlastně oslava cyklu života! Veselý zpěv ptáků jako by přímo manifestoval, že po zimě vždy přijde jaro a po spánku probuzení...

Neodpustím si to podobně jako u kritiky prožívání Vánoc - proč tedy chodit o to víc do nákupních center na "velikonoční slevy"? A potom v televizní anketě slyšíme výroky typu "my nic nedodržujem, ani vajíčka nemalujem, dyk je to zbytečný". Tak tomuhle tedy řekněme "ne"! :-) Jedna z mála krásných tradic a současní lidé by ji nechali svou laxností zaniknout. Myslím, že je to proto, že tito jedinci se neumí doopravdy radovat. Naši předci se měli neustále na co těšit - už jen v Babičce Boženy Němcové je zobrazen rok jako cyklus svátků, byť tedy často s křesťanským nádechem, ale zato s velikým puncem lidovosti. Uměli se radovat.

Také je zajímavé, že pro nás vajíčka už neznamenají to, co pro přírodní lidi, kteří žijí v souladu s přírodou. My před sebou nevidíme tu slépku, jejíž plod je nám dovoleno využít. To mi připomíná, že velký symbol Velikonoc je kuřátko...oslava vejce je tedy oslava možnosti - buď vznikne ve vejci život a je to dobře, a nebo taky ne - a to je taky dobře. :-)

Samozřejmě, že si uvědomuji, že tito lidé dokázali také svá zvířata zabíjet (což pramení i z toho, že podle křesťanské tradice nemá zvíře valné duchovní hodnoty). Pravěcí lidé (pokud nějací takoví existovali) začali pravděpodobně lovit, protože to skýtalo možnost získávání živin, které zrovna nemohli získat jinde (zima, těžké podmínky - rostlinnou potravu požírala zvěř...). Tak se to předávalo až do dneška - s tím, že jíme více masa, než je skutečně třeba. Za poslední léta ale dosahujeme úrovně, kdy můžeme vidět, co ta moderní nadprodukce způsobuje - v podstatě holocaust zvířat. Víte, podle karmy má vše nějaký vyšší smysl, jenže...možná poprvé od Atlantidy má naše část zeměkoule možnost zbavit se přehnané masožravosti, protože se ukazuje nejen, že rostlinná strava, plus vejce a mléčné výrobky, obsahuje opravdu vše pro výživu lidského těla potřebné, ale paralelně s tím se v posledních měsících také jako alternativa ukazuje breathariánství, což je na druhou stranu samozřejmě jen pro "vyvolené" (o stravě nezaujatě Miroslav Zelenka ZDE). Nejde každopádně o znamení, že už to stačí? Ke kolapsu stávajícího způsobu nejen distribuce potravin stejně dojde, a možná brzy, jak říká Václav Cílek ZDE.

To ale není důvod panikařit - ti chytřejší se budou radovat, protože to bude konec jedné z forem závislosti. Když se podíváme do historie a vnímáme životní styl našich předků jako "nenormální", jsme v pasti naší mysli. "Nenormální" stav je totiž jen ten, který lidé podporují posledních pár desítek let! Jinak bylo a bude vždy "normální" obstáravat si stravu přirozeným způsobem (pomocí vlastního kousku půdy či ji od blízkého za něco vyměnit na trhu). Tak opravdu můžeme cítit, že Země nás živí (a to nejen po fyzické stránce). Jediná obtíž je v tom, že my jsme se už narodili do tohoto systému, takže přechod na to původní (jen samozřejmě obohacené o prvky, ke kterým bychom nedošli nebýt posledních pár desítek let - to je to pozitivum) bude vyžadovat překonání jisté pohodlnosti. Všechno jde - ale s radostí a odhodlaním! :-)

Omlouvám se za odbočku, ale nakonec mi teď stejně došlo, že byla k tématu - na Velký pátek se totiž nemá jíst maso (až na ryby, které symbolizují Krista). Zmrtvýchvstání je transformace. Velikonoce jsou hlavně oslava jara. Jaro je hlavně rozkvět přírody. Transformace v přírodě je krásně vidět při přeměně housenky v motýla. :-) Přeji Vám tedy, ať se ten motýl ve Vás nebojí roztáhnout křídla jen proto, že by si ostatní housenky mohli říkat to či ono. :-)

Ještě si neodpustím na závěr velikonoční jazykovou zajímavost: ""Boží hod velikonoční" neodkazuje k žádné hostině, jak by se dnes mohlo zdát. "Hod" dříve znamenal prostě "dobu" nebo "den". S tímto významem souvisí i "hodina", tvořená příponou "-ina" označující "menší část celku" (slovotvorně stejná je "rodina" jako část rodu)."

Kachnu nebo králíka? No pravděpodobně to, co se rozhodnete vidět: kachna...králík...kachna...králík...Stačí pozměnit očekávání, úhel pohledu pozorovatele, mód vědomí. Chci-li vidět kachnu, vidím ji. Chci-li vidět králíka...vidím ho! (Je to podobné jako ZDE a jak uvidíme v dalších příspěvcích v této rubrice, tento paradox ukázaly pokusy z kvantové fyziky, které ukázaly, že akt pozorování = spoluúčast na tvoření.)

Pusťme se nyní do dalšího "klišé": vidíme sklenici raději poloplnou či poloprázdnou? Slovo "raději" píšu schválně, protože ve svém postoji se vyžívají obě strany; oba typy lidí jsou na něj svým způsobem hrdé a nechápou ten druhý pól, nebo jej chápat spíše odmítají.

Neustále hodnotíme - jestli je něco špatné, či dobré (pro nás) a máme tendenci to vnímat jako objektivní pravdu s konečnou platností. Chachá, jakápak objektivita! O neexistenci objektivity tady už snad mluvit nemusím, ačkoli můžete namítnout, že i moje přesvědčení o neexistenci objektivity je přece ryze subjektivní. :-)

Naše mysl je dualistická, funguje na bázi jakési oscilace mezi dvěma póly (když je to něco mezi, já osobně bývám nervózní :-) ). Chtěl bych Vám dnes nabídnout něco velmi podnětného o polaritě, na které je postaven "dokonce" i hmotný svět (Miroslav Zelenka) a následně něco praktického a neméně podnětného o hodnocení lidí (Iv - Energie U Pramene).

Pan Zelenka chápe dualitu / polaritu jako podstatu všeho stvořeného (tedy i to, co se vymyká škále frekvencí, kterou běžně zachycujeme) a myslím, že to následujícími slovy velmi dobře vystihl:

"Na rozdíl od (...) Absolutna by se jako základní princip stvořeného světa dal obrazně matematicky vyjádřit jako plus a mínus nebo v jiných pojmech jako jin a jang. Tento nejzákladnější princip, který již nelze dále redukovat, je přítomen v každé entitě, v každém systému. Částice, atom, molekula, buňka, organismus, člověk, manželé, rodina, společnost, národ, stát, Země, Sluneční soustava, galaxie, kupa galaxií, vesmír, svět to vše je svým specifickým vědomím, které obsahuje tento základní princip. Když odstraníte všechny atributy entity včetně času a prostoru zbude pouze plus a mínus a tento základní princip je hybnou silou stvoření a stváření světa. Neexistuje nic s výjimkou Absolutní mysli, co by tento princip neobsahovalo."

Jak bychom mimochodem vlastně mohli chtít poznat ono nepoznatelné za tím vším projeveným (tvořeným plusem a mínusem) skrze nástroj, který funguje duálně a neustále hodnotí - myslí? Musí být ještě něco pod tím "plus a mínus"; to co je společné všem a všemu a dá se to za určitých podmínek aktivovat. Plus a mínus jsou dvě strany JEDNÉ mince, jejíž materiál je třeba poznat. To je velmi podstatné si uvědomovat (veliký důraz na to klade například tady již několikrát zmiňovaný Eckhart Tolle). Miroslav Zelenka každopádně dále popisuje něco, co mi připomnělo holografickou povahu 3D světa (část obsahuje celek - viz lidské tělo apod.):

"Nejvhodnější představa obsahování tohoto principu ve všem je magnet. Magnet vždy obsahuje severní a jižní pól. Jsou nerozdělitelné. Když rozdělíte magnet na dvě části, vzniknou dva magnety a každý bude obsahovat severní a jižní pól. Když rozdělíte magnet na tři části, vzniknou tři magnety a každý bude obsahovat severní a jižní pól. Když k sobě přiložíte jakékoliv magnety, vznikne soustava opět s jedním severním a jižním pólem.

Polarita je základní princip stvořeného světa. Pro upřesnění stvořeným světem je myšleno vše. To znamená i tak zvaný astrální svět a tak zvané vyšší světy. Ne pouze nám nejbližší a nejsrozumitelnější časoprostorový svět. Toto je velmi důležité při pochopení stvořeného světa a jeho fungování. Není dobro bez zla, není světlo bez tmy, zvuk bez ticha, protože nemůže existovat magnet skládající se pouze ze severního nebo jižního pólu, nemá smysl uvažovat o jin bez jang o plus bez mínusu.

Nepřijetí tohoto základního principu ať už rozumem nebo citem je nepřekonatelnou překážkou na cestě poznání."

Myslím, že není třeba již nic dodávat. Řekněme, že nejsme myslí, ale máme mysl k dispozici a nějak ji musíme používat. Co ji takhle ochočit a trénovat? Ve druhém článku, který je pomůckou při rozlišování / hodnocení lidí (ZDE), pan Iv reflektuje relativitu termínu "negativní" podle mě už tím, že jej v nadpisu dává do uvozovek.

Každý člověk má v pytli "pozitivní" a "negativní" totiž něco úplně jiného. To, co my dáme do toho se štítkem "negativní", může mít jiný člověk v tom "pozitivním" - takový jedinec pro nás bude právě proto "negativní". Článek pojednává o materialistech jako o těch negativních, s čímž se samozřejmě plně ztotožňuji, takže ani já nenabízím nakonec lepší termín než "negativní". Je třeba se jich ale zastat - vědí, co činí? Navíc oni sami sebe nevnímají jako "negativní", naopak se vnímají jako "pozitivní" a "negativní" jsou pro ně lidé z toho druhého tábora - každý si myslí, že stojí výš, ale jen jeden má pravdu. Jakmile však ví, že má pravdu, už z něj mluví ego, což je zase znak těch materialistů, kteří leckdy jednají v nevědomosti, protože jejich norma a mravní úroveň nezná tu, ze které na svět hledí ti nematerialisté (tady se hodí slovo, které nemám moc rád, ale Vy třeba ano ;-) - "něcisti"). S tou mravností je to možná tak, že stupeň, na kterém právě jsme, považujeme za uspokojující (jinak bychom se třeba zbláznili :-) ). Někdy ten stupeň považujeme za nejlepší a jediný možný, díky čemuž na něm někdy setrváváme déle, než bychom museli. Kdo ví, proč pak jsou materialisti právě teď materialisty...věřím však, že smysl má vše.

Nějakým způsobem hodnotit musíme, jde však o to s jakým vědomím tak činíme. Neměli bychom upadat do toho vzorce "my - oni", přičemž tu druhou stranu odsuzovat za jejich nevědomost. Paradox duality každopádně uchopilo lépe východní myšlení (jin - jang), než-li to západní - možná proto musíme odhazovat různé zlozvyky, které jsme nechali naši mysl na sebe v průběhu života nabalit. :-) Řešení je neztotožňovat se.

Možný závěr: Dualistický svět existuje pouze skrze dualistickou mysl...

Už dloooouho se nestalo, že by mě zaujal nějaký hudební projekt, do něhož bych se takříkajíc zažral. Poslední dobou spíše stále omílám své osvědčené klasiky, což mi ale zase nijak nevadí vzhledem k jejich poměrně vysokému počtu. Teď se pouštím tedy do něčeho nového - Dead Can Dance.

Věci jako Enigma jsou mi už delší dobu důvěrně známé, ale nedávno mi pro tento těžko definovatelný žánr připravil živnou půdu song Jóga od Björk a vřele Vám ho tímto doporučuji...totálně mě chytl za srdce a následný překlad textu mě v návaznosti na to nepřekvapil. :-)

Náhodou jsem někde před týdnem zahlédl Dead Can Dance, načež jsem si řekl, že to bude určitě něco pseudotemného. Dnes jsem narazil na server okultura.cz, kde byla upoutávka na pražský koncert Dead Can Dance, což už pro mě bylo jakoby znamením, že se na ně mám mrknout a neodsuzovat (světlo-tma, život-smrt - o dualistickém vnímání světa zde bude brzy článek). Tak jsem se podíval na Wikipedii a zjistil něco o názvu:

Dále se tam dočteme:

(http://cs.wikipedia.org/wiki/Dead_Can_Dance)

Zatím mě nenapadá lepší ukázka než TOHLE, každopádně mi to přijde geniální a sám bych rád dělal muziku v podobném duchu.

Ještě malá odbočka - zastavit se a vnímat svůj dech, je také základním nástrojem východních technik, jak se spojit s přítomným okamžikem (o což bychom se mohli a měli snažit, neboť ono TEĎ je jediné, co s jistotou máme - jestli mi rozumíte...). Prototypický západní člověk hodně myslí a mluví a mluví dokonce i v mnoha případech k něčemu nad sebou (Bůh/Zdroj/Absolutno/Vesmír? - jak je libo, je to věc vkusu) a není tedy zvyklý nechat mysl vědomě odpočinout, tzv. "vypnout" - v modlitbách místo toho tam nahoru posílá převážně egoismem laděné prosby, stížnosti atd. a ateista si jednoduše zakleje. Když se nad tím zamyslíme, mluvit a slyšet - to se navzájem vylučuje, takže možná proto v západní civilizaci ten charakteristický pocit oddělenosti od toho "nad" námi. Oproti tomu prototypický východní člověk umí naslouchat; to, co ho přesahuje, se učí totiž odmala vnímat skrze meditaci, což jen posiluje pocit neustálého propojení - takový člověk se cítí jako součást toho všeho... Dýchá celý vesmír...rozšiřování a smršťování a stále dokola...

V Upanišádách najdeme spor mezi lidskými smysly a životními funkcemi, ve kterém jde o to, která životní funkce je nejdůležitější. Vždy odešel na chvilku nějaký smysl (např. sluch), načež se zjistilo, že daný člověk nějak fungoval i bez něj. Jakmile však odešel dech, člověk nemohl fungovat vůbec... Jak chápali autoři Upanišád onu esenci, jejíž přítomnost se na hmotné úrovni projevovala skrze dech - to by bylo na složité analýzy, které jsou typické pro západní společnost a které by v tomto případě k opravdovému porozumění stejně vedly jen těžko...;-)

Život člověka se zdá být ohraničen prvním nádechem a posledním výdechem (jsou známy však i případy, kdy člověk naposledy vydechne, ale poté (po klinické smrti, viz Raymond Moody) se vrátí třeba ještě na pár let, takže tam bychom takhle poeticky ohraničit život jedince nemohli :-)).

Tak mě napadlo v nějakém dopravním prostředku, že narodit se do lidského těla je jako někam přijet a pobýt tam třeba týden. Aklimatizujete se, rychle to uteče a když máte odjet, nechce se Vám, protože se Vám před očima promítá ten pobyt, ...nedokážete se třeba bez problému rozloučit s některými bytostmi, protože tu je pocit, že se takhle už nesejdete...a pak se třeba divíme, že je tu možnost to zopakovat, jen jsme tuto možnost vypustili. Vlastně to ale není jen možnost, nýbrž nutnost, základní princip všeho - nádech a výdech... :-)

A to samozřejmě začíná už individuálním vytržením z přítomnosti - proto byl nakonec hektický životní styl vytvořen právě v této době; jako protisíla vůči masivnímu probouzení některých jedinců. Žijeme totiž v době, kdy už snad nic není tajné - někdo nachází podnětnou literaturu (umí rozlišovat), někdo aktivně surfuje na internetu a někteří mají vnitřní zření, resp. intuici nezaházenou každodenními odpady, které nám jsou vnucovány.

Pokud jste jen trošku bystřejší, všimli jste si (třeba i při výuce mnoha předmětů ve školách), že se vlastně od počátku 21. století neděje v umění a kultuře nic, o čem by se mohlo učit podle nějaké pevné osnovy (v historii to v podstatě končí revolučním 1989). Posledním uměleckým slohem, o kterém se učí, je secese z přelomu 19. a 20. století. Hudba se už zdá být dle poslední dekády vymačkaným citronem, a to i přes veškeré její vymoženosti. Pokud by se ve školách vykládaly dějiny rocku a popu, pravděpodobně by končily kolem roku 2000, ne-li dříve. Dnešní hudbě totiž chybí něco důležitějšího než technologie - to, co bychom mohli vyjádřit slovem duše. Film by byl v tomto ohledu kapitolou sám o sobě, ačkoli se najdou i takové, které zobrazují tento úpadek a nebo naopak nenápadně ukazují "cestu ven". Co se týče literatury, v beletrii se povětšinou už od 90. let akcentuje šedivé cosi, čemu říkají tradičně postmoderna, a to s patřičnou hrdostí, ale co pak - vakuum?

Rozhodně tedy netvrdím, že historické myšlení je špatné, ale všeho s mírou. Poslouží nám, pokud si chceme uvědomovat na základě zaznamenaných dějin, že naše éra nese všechny typické znaky přerodu v jinou éru a to se zcela opačnými atributy - půjde tedy o jakýsi druh globálního hodnotového přepólování. Samozřejmě pokud máme na mysli zákon akce a reakce, tak veškerá dosavadní historie byla správná. V následujících řádcích věnujeme pozornost však tomu, že kupodivu klíčovou roli v přechodu mezi epochami hraje (a to opravdu právě teď!) věda - ti nejlepší vědci se od oficiální vědy buď odklonili, a nebo jí byli zavrhnuti, což už samo o sobě o něčem vypovídá…

Už v 70. letech předpovídala Elizabeth Haich, že astrologický věk Vodnáře se bude vyznačovat absencí hranic mezi jednotlivými náboženstvími, ne-li absolutním zmizením všech náboženských systémů, které už budou zbytečné, jelikož věda objeví, že vše ve vesmíru - HMOTNÉ I NEHMOTNÉ - jsou vlny, které se liší pouze frekvencemi. Tím se vlastně také zruší opozice věda versus náboženství, jelikož empirickým poznáním dojdeme k tomu, že tyto vlny jsou celé jedno všeprostupující energetické pole a že to je to, co některé věrouky nazývaly "Bůh"...Neudělala tohle vlastně již současná kvantová fyzika?

Kvantová teorie pole v podstatě tvrdí, že vše ve vesmíru vzniklo vlastně z ničeho, tedy podobně jako to tvrdí starobylé východní texty, přičemž stáří některých z nich je odhadováno na 7 tisíc let. My jsme se ke stejným moudrostem tedy museli skrze ten svůj empirický způsob poznání dostat pracněji, ale výsledek je stejný a to je to důležité.

Kvantová fyzika tak nutně odkazuje na spiritualitu, který byla ze západního pohledu na svět dočasně vyřazena. Lidé z Východu se nám tak možná zdáli "divní" svým důrazem na kultivaci vyšších rovin vědomí, protože Západ veškerou spiritualitu zredukoval na katolická dogmata. Všechny jedince, kteří tento stav (obzvlášť ve středověku) ohrožovali, církev systematicky odstraňovala. Tak teď nakonec můžeme naším západním stylem kroutit hlavou, jak spiritualita může souviset s přírodními vědami. Pokud někdo ohrožuje tento stav dnes, jednoduše nebude systémem podporován a nebo se zařídí, aby byl daný člověk zesměšněn. Díky výchově a hlavně školní výuce jsou v nás zabudovány programy (v někom více, v jiném méně), které spustí výsměch "něčí pravdě" automaticky, takže se jí ani nepokusíme porozumět a rovnou zavrhujeme.

Kouzlo přerodu věků je však v tom, že tito "blázni" jsou téměř vždy vyslyšeni, protože stoupá počet lidí, kteří mají zájem poznat vše, co se ve staré době zavrhovalo a co může vypadat na první pohled iracionálně. Nakonec zdání klame (ačkoli je třeba empiricky prověřovat, pokud to jde), protože už sama akademická obec nemůže zůstat dlouho lhostejná a když ano, sama si tím ubližuje.

Za přehodnocováním vědeckých dogmat nemusíme jít ovšem daleko. V pražské ústřední knihovně již minulý rok na přednáškách prezentovali své revoluční objevy po vzoru zahraničních kolegů Hana Blochová a Jaroslav Růžička, kteří gravitačně-interakční metodou objevují ruiny pyramid a jiných zaniklých staveb přímo na našem území, čímž nabourávají naše zažité představy o časové ose (v jiných částech světa už delší dobu uznávají existenci "bájné" Atlantidy). Jelikož historie a její nespolehlivá datace vychází právě z archeologie, není vůbec od věci prozkoumat jejich studie odhalující neschopnost tradiční radiokarbonové metody určit stáří dané památky. Pokud je totiž něco starší než 5000 let, jde už za použití této metody opravdu jen o odhady, které byly v učebnicích a vědeckých pracích prezentovány jako fakta (a to jen za tím účelem, aby pokud možno do sebe vše zapadalo a my neměli žádné otázky).

Na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy probíhá již druhým rokem v rámci oboru kulturologie přednáška Kamily Němečkové, která se zaměřuje jednak na spiritualitu vůbec, ale především na spiritualitu v kontextu současné vědy a jejích objevů.

Zajímavé pokusy z oblasti kvantové fyziky uvádí například Gregg Braden se ve své knize Matrix: Božský zdroj:

Vladimír Poponin v roce 1995 rozdělil foton na dvě poloviny a očekával, že se budou chovat odděleně. Navzdory velké vzdálenosti se však chovaly, jako by stále byly fyzicky spojené. Z toho jasně vyplývá, že existuje ještě jiný druh spojení než ten fyzický. Co víc - z fotonů je složen náš svět a lidská DNA má na fotony přímý vliv. Dokonce i když bylo při jednom z dalších pokusů (armádním) rozděleno DNA - vlas odvezen 600 km od majitele, ukázalo se, že DNA vlasu navzdory vzdálenosti stále reaguje podle emocí majitele, což v v rámci jiného pokusu potvrdili badatelé z Heartmath. Revolučním poznatkem tedy je, že lidské emoce ovlivňují naší DNA a ta má zase přímý vliv na fotony, z nichž je složen náš svět…

To, že si vzdálené částice dokážou na dálku sdělovat informace či se chovat jako části jednoho celku, ačkoli už nejsou fyzicky spojené, absolutně nabourává naše dosavadní představy o fyzickém světě, který je tak nakonec opravdu odrazem tenké vrstvy reality.

Lze říct, že hmota vlastně není tak docela hmotou, jelikož z 90% je to pouhý prázdný prostor (což už věděla tradiční fyzika)! Hmota je vlastně pomalá vibrace, která se zrovna nachází ve škálách našich smyslů, takže ji náš mozek může dekódovat jako viditelnou, pevnou atd. Co je však 90% onoho pro nás prázdného prostoru?

Podle nového typu vědců nemůže být 90% vesmíru úplně prázdný prostor (prázdný pro naše smysly/operující na frekvencích, které neumíme zachytit) a 90% DNA nemůže být už tzv. "junk DNA" ("odpadová DNA"). Rovnež 90% lidského mozku nemůže existovat jen tak k ničemu. Tím spíše, když neukládá informace místně, nýbrž holograficky. Je zajímavé, že obsahuje stejný počet nervových buněk jako naše galaxie hvězd, tudíž můžeme na tomto místě potvrdit ono starověké "jak nahoře, tak dole".

Tito "noví" vědci dochází k tomu, že jako smysl života se dá považovat poznání, jelikož ho jsou schopny dokonce i beznervé organismy - již bakterie sbírá informace z okolí! Vědomí tedy není jen v člověku, vědomí je vše, jen na různém stupni vývoje/operující na jiném kmitočtu.

Proto mimochodem bylo a je marné hledat fyzický život na ostatních vesmírných tělesech - protože elektromagnetické spektrum představuje 0,005% frekvencí vesmíru a náš zrak je i z tohoto zlomku schopen vnímat jen část (infračervené záření, rentgenové záření apod. pro nás stále zůstavají neviditelné).

Klíčové objevy zaznamenáváme mimo kvantovou fyziku v neurologii, mikrobiologii, psychologii a vůbec v kognitivní vědě. Samozřejmě, že základ k tomuto prudkému vývoji "na poslední chvíli", položila na začátku 20. století řada fyziků - jmenovitě například Max Planck či Albert Einstein, přičemž Einsteinova teorie relativity již byla překonána ve Švýcarsku - nově objevené částice neutrina byly prohlášeny na sklonku minulého roku za rychlejší než světlo. Mohli jste se sami v médiích přesvědčit, s jakou nelibostí na tento poznatek reagovala stará vědecká škola - nedávno nás zase média začala informovat o tom, že "se někde stala chyba". Můžeme se jen domnívat, co za těmito zprávami opravdu stojí, každopádně to němůže nic změnit na již potvrzených pokusech týkajících se kvantové fyziky.

Představa objektivity je už nadále neudržitelná - nový typ vědců si tento, pro starou školu bolestný, fakt uvědomuje - už vědí, že částice se dovedou chovat také podle očekávání pozorovatele, tudíž ten je do experimentu vždy zahrnut.

Cesta již tedy déle nepovede přes tradičních pět smyslů a lpění na funkcích levé mozkové hemisféry a toto poznání je hlavním důkazem důležité úlohy vědecké revoluce v přechodu epoch.

Připomeňme si ZDE Tomáše Garrigue Masaryka, od jehož narození dnes uplynulo 162 let.

Pro mě osobně ztělesňoval už od konce 19. století přesně ty ideály, které dnes tolik postrádáme především tam, kde je náš národ reprezentován...ale nic tu netrvá věčně; přichází čas obrátit kurz!